Demografické údaje, sexuální chování, rodinné zázemí a případné sexuální zneužívání v dětství u lidí, kteří provozují sadomasochistické sexuální praktiky-shrnutí výsledků posledních výzkumů

Sexuální chování bývá obvykle vysvětlováno z hlediska vlastností osoby a raných fází vývoje (Reik, 1949; Coen, 1988; Glick & Meyers, 1988). Jedinci je přiřazena psychiatrická diagnóza, neboť sexuální sadismus i sexuální masochismus jsou zahrnovány mezi parafílie (DSM-IV, 1994). Během posledních dvou dekád bylo provedeno množství výzkumů (například Baumeister, 1988; Falk & Weinberg, 1983; Moser & Levitt, 1987; Splengler, 1977). Díky nim začal být sadomasochismus hodnocen z pohledu rozličných společenskovědních oborů jako společností ovlivněný projev, který závisí na kontextu subkultury. Autoři se také zaměřili na osobní minulost jedinců, kterých se tento fenomén týká.

Neexistuje žádná obecně přijímaná definice toho, co tvoří sadomasochistické sexuální chování (Moser, 1988). Definice tohoto fenoménu podle Townseta, která však není užívána psychology nebo lékaři, rozeznává šest rysů charakteristických pro sadomasochistické sexuální chování. Charakteristické projevy zahrnují 1) vztahy dané nadřízeností (dominancí) a podřízením se (submisivitou) 2) způsobování bolesti vnímané oběma partnery jako příjemné 3) užívání představ nebo hraní rolí při jakýchsi "scénkách" jedním nebo oběma partnery 4) záměrné ponižování partnera 5) fetišistické prvky (oblečení, pomůcky, prostředí) 5) přítomnost jedné nebo více ritualizovaných praktik (například bondage-svazování, bičování). Další definice uvádějí Weinberg et al. (1984) a Kamel (1983).

Předchozí studie nebraly v potaz případné rozdíly, které se u jednotlivých osob mohou projevit. Lidé například upřednostňují provozování určitého typu sadomasochistických praktik (například působení nebo podstupování bolesti) před jiným druhem tohoto chování (například před ponižováním). Je otázkou, proč se lidé zabývají právě určitou skupinou praktik, ale neúčastní se jiných sadomasochistických aktivit. Jedním z možných vysvětlení by mohla být existence více relativně nezávislých jevů shrnutých pod pojem sadomasochismus. Další možností je, že jedinci sice zdůrazňují určité skupiny sexuálních praktik, ale účastní se i jiných praktik, kterým však nepřikládají takový význam. Rovněž zatím neexistovaly studie, které by sledovaly, zda preference jedné skupiny sexuálních praktik oproti jiným souvisí s pohlavím respondenta, s jeho sexuální orientací (heterosexualita/homosexualita) a s jeho sadomasochistickými preferencemi (sadista, masochista nebo obě tyto složky chování u jednoho nositele). Tato jasně velmi zajímavá skupina otázek by mohla pomoci objasnit podstatu sadomasochistického sexuálního chování.

K výše uvedeným otázkám patří i možnost zhodnotit model scénáře sexuálního chování. Scénáře sexuálního chování se týkají vzájemných sociálních interakcí sexuální povahy mezi osobami. Způsob, jakým se lidé chovají a jak vyjadřují sexualitu, je ovlivněn tím, co od nich očekávají ostatní. Podle teorie scénáře (script theory) jsou sexuální interakce jen zřídka spontánní, ale spíše se odehrávají v rámci pravidel a promýšlených sekvencí záměrného chování. Teorie scénáře byla používána pro vysvětlování konvenční sexuální aktivity (DeLamater & MacCorquodale, 1979; Laumann et al., 1994). Víme však jen málo o možném "předepsaném chování" v méně rozšířených sexuálních aktivitách včetně sadomasochistického sexuálního chování. Protože se v sadomasochismu objevují typické silně ritualizované projevy chování, v nichž si partneři rozdělují role (Sandnabba et al., 1999) a je od nich očekáváno provádění určitých sekvencí chování, lze předpokládat významnou roli "scénáře" v rámci sadomasochistického chování. Mohli bychom předpokládat, že se členové sadomasochistické subkultury učí vzorce, které usnadňují ustavení komplikovaných sadomasochistických sexuálních scénářů. Oblast sadomasochismu nebyla z hlediska teorie o existenci sexuálních scénářů sledována zatím v žádné studii.

Několik výzkumných projektů mapovalo sexuální chování a sociální adaptaci jedinců, kteří provozovali sadomasochistické sexuální praktiky. Výsledky prokázaly, že tito lidé byli obecně dobře sociálně přizpůsobení (například Splengler, 1977; Weinberg, 1978; Moser & Levitt, 1987; Poachlar 1993, Sandnabba et al.,1999). Nelze tudíž očekávat, že zážitky z dětství u lidí praktikujících SM budou nasvědčovat ve velké většině případů existenci patologických prvků v rodinných vztazích. Určitý počet lékařských zpráv o jednotlivých případech sadomasochismu sice uváděl patologické prvky v rodinných vztazích jako příčinu tohoto jevu (Blos, 1991; Blum, 1991; Coen, 1988; Rothstein, 1991), ale tyto kazuistické studie mají dvě slabá místa. Postrádají systematický empirický základ, a jsou založeny výlučně na případech lidí, kteří vyhledali pomoc psychologa.

Zatím žádné práce nebyly zaměřeny na zhodnocení souvislosti zkušeností z dětství a způsobu, jakým vyjadřují svou sexualitu ti lidé praktikující SM, kteří nevyhledávají pomoc specialistů. Příkladem přitom může být teorie vztahů (attachment theory). Její zastánci (za všechny Shaver et al., 1988) ukázali, že typ vztahu ovlivňuje projev sexuality ve značném počtu oblastí, zahrnujících důvěru, touhu po opětování vztahu a strach z blízkosti. Také přepokládají, že pro každý aspekt milostných vztahů v dospělosti existuje buď doložená nebo přesvědčivá obdoba v dětství.

Dlouho opomíjenou otázkou zůstavalo, zda je příčinou sadomasochistického zaměření sexuální zneužívání v dětství. Protože sadomasochistické chování je složité a je ovlivněno subkulturou, není pravděpodobné, že by se podařilo objevit jednoduché spojení mezi zneužíváním v dětství a pozdější SM zaměřením. Nicméně je velmi důležité empiricky ověřit, zda sexuální zneužívání -jeho přítomnost či nepřítomnost - hraje roli v rozvoji sadomasochistických sexuálních potřeb a pro volbu buď sadistické nebo masochistické orientace.

Další značně opomíjenou oblastí je možný vztah mezi sadomasochistickými sexuálními praktikami a jinými sexuálními aktivitami. Pro hledání odpovědi na tuto otázku může dobře posloužit model sexuálního vzrušení na principu vzorce podnět-odpověď (Suppe, 1985). Podle tohoto modelu je totiž primárním kritériem pro parafilie právě nedostatek přizpůsobivosti. Model umožňuje určité roztřídění na základě toho, jak některé specifické podněty posilují nebo tlumí sexuální vzrušení jedince. Podněty brzdící sexuální vzrušení jsou nazývány inhibitory, podněty které nemají zesilující ani tlumící vliv na hladinu sexuálního vzrušení jsou tzv. neusnadňující podněty (non-facilitative). Co se týče usnadňujících podnětů, zvyšují sexuální vzrušení, ale nejsou pro něj nezbytné. Konečně podněty, které jsou nezbytné pro sexuální vzrušení, se nazývají parafilní. Toto pojetí se liší od definice parafilií v DSM-IV, kdy je pro stanovení diagnózy parafilie nutná přítomnost z lékařského hlediska závažného strádání jedince nebo zhoršení pracovních schopností, fungování ve společnosti a v osobním životě. V pojetí Suppova modelu je sadomasochismus parafilií pouze tehdy, pokud je jedinou cestou jedince, jak se sexuálně vzrušit a jak dosáhnout sexuálního uspokojení. To znamená, že pokud jedinec rovněž provozuje sex bez sadomasochistických prvků chování, nemělo by být u této osoby nahlíženo na přítomnost sadomasochistických elementů v chování jako na doklad existence parafilie u této osoby.

Tento článek shrnuje výsledky pěti empirických studií (Alison et al. 2001; Nordling et al., 2000; Sandnabba et al.,1999; Santtila et al., 2000; Santtila et al., 2002) na vzorku sadomasochisticky zaměřených jedinců z Finska. Informace pro výzkum poskytlo celkem 184 respondentů (22 žen a 162 mužů). Tito respondenti byli členy dvou SM klubů., Z Kinky Club pro převážně heterosexuální jedince s různými sexuálními preferencemi pocházelo 95 respondentů. Pomocí asociace MSC-Finland, kde se sdružují převážně homosexuálové, bylo kontaktováno 91 respondentů. Pro tento výzkum byl vytvořen dotazník v rozsahu 18 stránek. Obsahoval 237 otázek týkajících se demografických údajů, sexuálního chování, integrace do subkultury, stanovisek k sadomasochismu, duševního zdraví, sexuálního zneužití a rodinného zázemí respondentů. Délka dotazníku znemožnila zahrnout další významné oblasti, jako je například vztah mezi HIV pozitivitou nebo AIDS a sadomasochistickým sexuálním chováním. Také není proveditelné přiložit dotazník k tomuto článku. Zájemcům jej můžeme na požádání zaslat. Dotazníky byly se souhlasem a pomocí vedení klubů odeslány formou e-mailu členům těchto klubů. Se získanými údaji bylo nakládáno jako s důvěrnými informacemi. Osoby, které se rozhodly účastnit se výzkumu, obdržely zpáteční ofrankované a adresou opatřené obálky, ve kterých zaslaly vyplněné dotazníky autorům studie.

Aspekty výzkumu byly prodiskutovány a schváleny na semináři katedry a vyhovovaly Helsinské deklaraci z roku 1975, revidované v roce 1983. Protože členové obou klubů měli různé sexuální preference, bylo zdůrazněno, že se výzkumu mohou účastnit jen jedinci, kteří se považují za sadomasochisty. Obdobně postupovali Moser a Levitt (1987). Bylo rozesláno 534 dotazníků, 327 přes Kinky Club a 207 s pomocí MSC-Finland. Obdrželi jsme odpovědi od 186 osob, z toho od 22 žen. Protože byl počet žen velmi nízký, data z těchto dotazníků byla zahrnuta pouze do analýz, kde nepůsobil tento nízký počet zkreslení. Konkrétně byly odpovědi žen zahrnuty do mnohorozměrné analýzy (Alison et al., 2001; Santtila et al., 2002) a byly vyhodnoceny ve studii týkající se sexuálního zneužívání; vyloučeny však byly ze studií týkajících se demografie a sexuálních charakteristik (Sandnabba et al., 1999), stejně jako ze studií zabývajících se vztahy v původní rodině (Santilla et al., 2000). Návratnost odpovědí činila 35 . Domníváme se, že pokud vezmeme v potaz povahu studie a skutečnost, že řada členů v klubech nejsou sadomasochisté, je toto číslo přijatelné.

Demografické údaje

Respondenti patřili k lidem s vyšším vzděláním (více než jedna třetina z nich měla univerzitní vzdělání). Měli také vyšší finanční příjem než populace obecně (Statistical Yearbook of Fineland, 1993). Jejich měsíční příjem v průměru překračoval US$2000 (Sandnabba et al., 1999). Tato studovaná skupina, stejně jako předchozí zkoumané soubory respondentů (Weinberg, 1987; Splengler, 1977; Baumeister, 1988, Poachler 1993) působila dojmem, že respondenti nejsou poškození nebo narušení po psychické stránce, ale spíše vzdělanější a obecně patřící k lidem s vyššími příjmy. Když jsme tyto informace porovnávali s poznatky o sexuálních zvyklostech v běžné finské populaci (Kontula & Haavio-Mannila; 1993), zjistili jsme, že v běžné populaci žilo bez partnera 19 Finů, avšak z našich respondentů žilo bez partnera 45,1 . Z našich respondentů mělo stálého partnera 26,8 ; společně se svým partnerem žilo 4,9 a ženatých bylo 14,6 . Rovněž jsme zaznamenali 7,9 rozvedených a 0,5 ovdovělých mužů. Průměrný počet dětí respondentů* byl 0,477 (SD=0,94) ve srovnání s 1,7 u běžné finské populace. Jak se dalo očekávat, homosexuální respondenti měli méně potomků než heterosexuální respondenti.Malá skupina respondentů, kteří byli v dětství zneužívání, měla podle našeho zjištění ve srovnání s nezneužívanými respondenty signifikantně nižší finanční příjem (Nordling et al., 2000). Zprvu jsme se domnívali, že signifikantně nižší příjmy zneužívaných respondentů zapříčinila skutečnost, že mezi zneužívanými bylo více žen a platy žen jsou obecně nižší. Ale další analýza prokázala že i mezi muži měli zneužívaní jedinci signifikantně nižší příjmy než nezneužívaní respondenti. Výsledky rovněž ukázaly, že zneužívaní jedinci žili častěji bez partnera (61,1 ) na rozdíl od nezneužívaných (37,7 ). Tato poměrná izolovanost možná odráží fakt, proč se sexuálně zneužívaní jedinci více podíleli na praktikách provozovaných v SM klubech. **

Sexuální zneužití bylo tedy spojeno se změnami k horšímu ve společenské oblasti, pokud tuto oblast hodnotíme podle výše platu a dovednosti navazovat dlouhodobé vztahy.

* Nepodařilo se ověřit, zda autoři výzkumu provedli statistickou korekci na vzdělání účastníků. Jestliže ne, může být tento výsledek zkreslen. Obecně platí, že lidé s vyšším vzděláním mají méně dětí než lidé s nižším vzděláním.

** Autoři při analýze populace v SM komunitách zaznamenali 1) obecně nedostatek žen v SM komunitách, 2) přes pětinu sexuálně zneužívaných žen s masochistickým zaměřením3) daleko větší pravděpodobnost zranění zneužívaných žen při SM aktivitě než u nezneužívaných žen a 4) Messman a Long (1996) prokázali, že sexuálně zneužívané dívky se s větší pravděpodobností stávaly znovu oběťmi zneužití nebo týrání. Je tedy otázkou, zda se zneužívané ženy více podílejí na aktivitách v SM klubech z důvodu své izolovanost i a neschopnosti navázat vztah, nebo například protože mají v určitých směrech posunuté hranice a mají problémy definovat a hájit své soukromí, či zda se podílejí na aktivitách v SM klubech proto, že je lze snadněji opětovně zneužívat a k některým aktivitám je donutit například nepřímo pomocí psychické manipulace nebo nátlaku.

Tyto údaje pocházejí z Finska.V porovnání s Českou republikou je Finsko zemí s delší demokratickou tradicí, silnými organizacemi na pomoc týraným a dlouhodobě se vyvíjejícími SM komunitami. V porovnání s touto zemí může být počet takových dívek a žen pohybujících se v prostředí českých SM klubů výrazně vyšší.

Sexuální charakteristika

V našem výzkumu se 43 respondentů hlásilo k převážně heterosexuální orientaci; 5,4 respondentů k bisexualitě a 51,6 se označilo jako převážně homosexuální. Dále se 27 respondentů definovalo jako převážně sadisticky zaměření; 22,7 jako sadisticky i masochisticky zaměření a 50,2 jako výlučně masochisticky zaměření. Větší část heterosexuálních mužů byla masochisticky zaměřená, zatímco větší část homosexuálních mužů byla zaměřená sadisticky.

Respondenti označili odpověď 18-20 let jako nejčastější věk, kdy si poprvé uvědomili své masochistické zájmy. První zkušenost podstoupili nejčastěji, když jim bylo 21-25 let a ve stejném věku začali také v největším počtu případů pravidelně praktikovat sadomasochistické sexuální aktivity. Výlučně heterosexuální muži si uvědomovali své sadomasochistické zaměření dříve než muži převážně heterosexuální, převážně homosexuální a výlučně homosexuální. Dále výlučně heterosexuální muži zažili svou první zkušenost v mladším věku než muži převážně heterosexuální a výlučně homosexuální. Navíc výlučně homosexuální muži zažili svou první zkušenost později než převážně homosexuální muži. Obdobně jsme zaznamenali tendenci převážně homosexuálních mužů lišit se od ostatních skupin, co se týče začátku pravidelného praktikování sadomasochistických aktivit. Podle našeho výzkumu 88,4 respondentů praktikovalo běžnou formu sexuálního chování dříve, než začali se sadomasochistickými aktivitami. Pojmem běžná forma sexuálního chování je zde míněno souhlasné sexuální konání heterosexuálních nebo homosexuálních mužů bez sadomasochistických prvků. Běžné sexuální chování následně přestalo praktikovat 4,9 respondentů. Průměrný věk, kdy přestali, byl 25 let. Současně však pouze 27,2 mužů souhlasilo s tvrzením, že je může uspokojit jen sadomasochistické sexuální chování. Heterosexuální muži vykazovali nesignifikantní tendenci souhlasit s tímto tvrzením více než homosexuální muži.

Tyto výsledky ukazují, že rozvoj sadomasochistického sexuálního chování nastává po zkušenosti s běžnější formou sexu a po ustavení sexuální orientace. Obzvláště výlučně homosexuální respondenti si uvědomovali svoji orientaci později a později také začínali se sadomasochistickými sexuálními praktikami, což souhlasí se zjištěním, že si homosexuální muži uvědomují svou sexuální orientaci později než heterosexuální muži (Coleman, 1982; Kontula &Haavila-Mannila, 1993). Tento fakt neodporuje domněnce Kamela, který sadomasochismus považuje za reakci způsobenou nespokojeností s komunitou homosexuálních jedinců bez sadomasochistického zaměření (Kamel, 1983).

Po vyhodnocení změn v sadomasochistických preferencích bylo zjištěno následující: 46,3 mužů neměnilo své preference k sadismu nebo masochismu; 17,9 začalo upřednostňovat sadismus a 21,6 se začalo více přiklánět k masochistickému chování. Posun směrem k sadistickému chování tedy nebyl signifikantně častější než přiklonění se k masochistickému projevu. Tyto výsledky nepodporují hypotézu o vývoji z masochistické pozice k sadistickému chování. Většina respondentů neměnila své preference, což rovněž odporuje Baumeisterově hypotéze (1988) o vývoji směrem k sadismu. Tuto hypotézu vyvrací rovněž fakt, že mnoho mladších respondentů uvedlo právě sadistickou orientaci.

Sexuální chování

V tabulce 1. jsou uvedeny frekvence, s nimiž se respondenti účastnili různých sexuálních praktik a hraní různých rolí v rámci sexuálních aktivit. Podle těchto údajů v souladu se zjištěními Mosera a Levitta (1987) patřilo bičování a svazování (bondage) mezi nejpopulárnější sexuální praktiky. Navíc byly také velmi rozšířené některé praktiky, které nemají sadomasochistický charakter a které nebyly autory brány v potaz, jako například orální sex a anální styk. Pozoruhodná je blízkost frekvencí, s níž se vyskytovaly některé praktiky v této práci a v práci Mosera a Levitta. Jednalo se o svazování (bondage), slovní ponižování, užití roubíků, kousání, bití rákoskou (caning), praktiky s močí- urolagnie (watersports), užití klystýru, fackování, působení horkým voskem, převlékání do šatů opačného pohlaví, piercing, vypalování značek na tělo a zoofilní chování. Mezi zjištěnými frekvencemi se vyskytly rovněž odlišnosti. Týkaly se praktik zahrnujících užívání kožených pomůcek a oblečení, análního styku, ano-orálního kontaktu (rimming), užití pout, užití řetězů, užití vibrátorů, užití prádelních kolíčků a svorek, naplácání (spanking), užívání pomůcek a oblečení z gumy, zápasení (wrestling) a praktik s výkaly- koprofilie (scat). Některé tyto odlišnosti by mohl zapříčinit vyšší počet homosexuálních respondentů v naší práci. Mezi heterosexuálními a homosexuálními muži jsme zaznamenali jasné rozdíly v jednotlivých frekvencích typů sexuálního chování, sadomasochistických praktik a hraní rolí.

Tab. 1. Frekvence různých praktik, typů chování a hraní rolí, jenž respondenti provozovali během předcházejících 12 měsíců.

Homosexuální respondenti užívali více kožené pomůcky a oblečení, praktikovali více anální sex, ano-orální kontakt, užívali více vibrátory, praktikovali více zápasení, užívali více zvláštní pomůcky (závěsy, kříže, klece), účastnili se více scének v uniformách, naproti tomu heterosexuálním respondentům častěji přinášelo potěšení slovní ponižování, nošení masek a pásek přes oči, užití roubíků, užití pomůcek a oblečení z gumy, švihání rákoskou, penovaginální sex, oblékání do šatů opačného pohlaví a do svěrací kazajky. Hraní různých rolí se vyskytovalo častěji v sexuálním chování heterosexuálních respondentů. Neprojevila se souvislost mezi sadomasochistickým sexuálním chováním a četným užíváním drog během sadomasochistických sexuálních aktivit nebo před nimi. Výjimkou však bylo užívání drogy amylnitritu* (dusitan amylnatý, poppers) a alkoholu homosexuálními muži, které by snad mohlo být chápáno jako osobitý rys subkultury homosexuálů.

Největší počet respondentů (31,1 jedinců ) na dotaz, jak často provozovali sadomasochistické sexuální chování v předchozích 12 měsících, označil z nabízených rozmezí odpověď "2 až 5krát". Přitom heterosexuální muži uvedli méně takových akcí než homosexuální a bisexuální muži. Analýza vlivu preferencí sadismu nebo masochismu ukázala, že sadističtí muži provozovali častěji sadomasochistické sexuální chování než masochističtí muži. Účastníci výzkumu by si přáli absolvovat v průměru 6 sadomasochistických sexuálních akcí za měsíc. Ani sexuální orientace, ani preference sadismu nebo masochismu neměly na tento počet žádný statisticky významný vliv. Nejčastěji uváděný počet sadomasochistických sexuálních akcí, které muži zažili během posledních 12 měsíců, můžeme pokládat za poměrné nízký oproti počtu souloží u běžné populace za stejnou dobu, neboť Kontula a Haavio-Mannila (1993) uvádějí přibližně 50 souloží za stejné období u běžné populace ve Finsku. Sadomasochisté nemohou zřejmě praktikovat toto sexuální chování tak často, jak by chtěli.

Zdá se, že sadomasochistické zaměření vede k obtížím v ustavení dlouhodobých vztahů. Tomu nasvědčuje vysoký počet sadomasochisticky zaměřených mužů žijících bez partnera oproti populaci obecně, jak již bylo výše uvedeno. Jedním z důvodů by mohlo být obtížné nalézání partnera, který sdílí ty samé sexuální potřeby. Pro vyhledání takového partnera je třeba ve většině případů zapojit se do sadomasochistické subkultury. Rovněž je problémem vysoký počet masochisticky orientovaných mužů a relativní nedostatek žen, jak ukazují předchozí výzkumy v této oblasti (například Moser & Levitt, 1987) a jak bylo potvrzeno i v naší práci. Masochističtí muži tak zakoušejí značné obtíže a možná právě kvůli nim dali v dotazníku najevo svoji touhu po stálém vztahu.

*látka, která způsobuje rozšíření cév a pokles tlaku.

Sadomasochismus jako komplexní fenomén

Současné pojetí sadomasochismu vychází z toho, že je tímto termínem označována skupina podobných sexuálních praktik v různých subkulturách (Haeberle, 1987; Katchadourian & Lunde, 1975). Mezi tyto sexuální praktiky patří fyzická omezení, svazování (bondage) (Baumeister, 1988) a ponižování (Moser & Levit, 1987; Baumeister, 1988; Weinberg, 1987). Navíc se Weinberg et al. (1984), Lee (1979) a Kamel (1983) zmiňují o skupině prvků chování obecně spojované s prostředím tzv. "kožených" komunit geyů, které pozorovatelé vnímali jako sadomasochistické. Tato kategorie zahrnuje užití klystýru, cévkování, vkládání ruky do konečníku, praktiky zahrnující užití výkalů. Tyto aktivity někdy respondenti popisují jako projev "mužnosti a drsňáctví" (Weinberg et al. 1984: 387). Otázkou je, zdali jednotlivé prvky chování sdružené pod výše uvedené skupiny (fyzické omezení, bondage, ponižování a zdůrazněná mužnost) více souvisí v rámci skupiny mezi sebou a nebo s některými prvky jiných skupin.

184 dotazníků bylo vyhodnoceno metodou SSA (Smallest Space Analysis) (Alison et al., 2001). Tato metoda je založena na společném výskytu určitých prvků chování. Jedná se o mnohorozměrnou analýzu, která vyjadřuje vztah mezi proměnnými jako vzdálenosti v statisticky odvozeném geometrickém prostoru - čím větší je podobnost mezi proměnnými, tím blíže leží vedle sebe v příslušném prostoru (Guttman, 1968). Výsledné uspořádání bodů v SSA je dáno výlučně vztahem mezi proměnnými. Tudíž tyto body můžeme posuzovat obdobně jako při faktorové analýze přímo na základě jejich polohy, aniž bychom počítali rozměry v pozadí.

Graf 1. Dvourozměrná SSA analýza sadomasochistického chování 184 respondentů (Alison et al, 2001).

Vysvětlivky:
1. užití závaží
2. užití kolíčků na prádlo
3. přidušování-hypoxyfilie
4. užití svěrací kazajky
5. užití řetězů

Prvky, které se vyskytují společně, jsou zobrazovány v témže místě plochy. Obdobně se proměnné s velmi nízkou korelací zobrazí v odlišných částech grafu, čímž je vyjádřena jejich nepodobnost. Další detailní popis metody, rozsah užití, výhody a sílu testu uvádí Elizur a Sagie (1999), Guttman (1954) a Shye et al. (1994).

V grafu 1 jsou zobrazeny výsledky SSA analýzy čistě sadomasochistických praktik, které respondenti provozovali. Z výsledů vyplynuly čtyři kvalitativně odlišné stránky sexuálního chování: zdůrazněná mužnost, působení a podstoupení bolesti, fyzické omezení a ponižování. Třebaže bylo obdobné rozdělení předpokládáno před analýzou, teprve tento výsledek poskytuje ukazuje důkaz podaný na základě statistického vyhodnocení dat.

Dále bylo zjištěno, že ponižování je signifikantně častější aktivita žen a že je spjata s heterosexuální orientací u mužů, zatímco zdůrazněná mužnost je těsněji spjata s muži a s homosexuální orientací u mužů. Tyto výsledky podporují předchozí domněnky o existenci různých stránek v sadomasochistickém chování. Široce diskutované stránky tohoto chování se zdají mít odlišnou funkci u mužů a u žen na jedné straně a u heterosexuálních a homosexuálních mužů na straně druhé. Ponížení bylo v této studované skupině signifikantně více preferováno ženami a heterosexuálními muži, a bylo obsaženo v prvcích fackování, bičování, užití roubíku, užití nožů a břitev a ve slovním ponižování. Na rozdíl od toho praktiky signifikantně více preferované homosexuálními muži zahrnovaly ano-orální kontakt, praktiky s močí, podvazování penisu, vkládání ruky do konečníku a vaginy, praktiky s výkaly, užití vibrátoru, užití klystýru a cévkování. Můžeme předpokládat, že skupiny vzorců chování přilehlé ke zdůrazněné mužnosti a ponižování (tj. fyzické omezení a působení/podstoupení bolesti), mají pro každou z těchto skupin docela jiný význam, ale jsou důležitými součástmi celkového obrazu sadomasochistického sexuálního chování.

Respondenti, kteří vstoupili do sadomasochistické subkultury formou sexuálních kontaktů a vyhledáváním sadomasochisticky laděné pornografie, vykazovali pestřejší sexuální chování. Nemůžeme v rámci této studie určit přímé příčiny sadomasochistického chování, ale tyto výsledky znamenají, že sadomasochistické chování je minimálně částečně výsledkem procesu socializace po dosažení dospělosti, kde skutečný nebo představovaný sexuální kontakt vede respondenta k osvojení nového jednání a nových řetězců sexuálního chování. Toto zjištění je v souladu se sociálně konstrukcionistickým vysvětlením sexuálního chování (Weinberg, 1987; Weinberg et al., 1984).

V předchozích analýzách nebylo možno prozkoumat vzájemné pořadí sadomasochistických aktivit. Proto nebylo toto pořadí diskutováno a nebyla prozkoumána intenzita prvků chování nebo struktura chování v kontextu celé skupiny těchto aktivit. Nebylo možné rozeznat, zda některé praktiky vždy předchází jiným, čímž by byly tvořeny stupňované fáze rozličných sadomasochistických scénářů. Podle Santtily et al. (2002) bylo záměrem studie prozkoumat vztahy, které jednotlivé praktiky mohou mít v kontextu učení a posloupnosti vývoje v chování. Tento průzkum byl obdobou studií zabývajících se konvenčními heterosexuálními sexuálními aktivitami, které zkoumaly postup těchto aktivit od líbání k souloži. Tak například bychom mohli předpokládat, že lidé, kteří používají při SM scénkách svěrací kazajku, předtím praktikovali bondage. Pokusili jsme se podrobněji prozkoumat odpovědi respondentů, abychom odhalili takové stupňované soustavy chování.

Výsledky analýzy POSAC (Shye et al.,1994) odhalily existenci částečně seřazených odstupňovaných škál v každé ze čtyř oblastí, což naznačuje, že existuje obdobný sled přesně určených prvků chování nebo praktik. POSAC promítá vztahy mezi typy chování ve vícerozměrném prostoru. Každý respondent byl charakterizován profilem svých sexuálních praktik v každé ze čtyř skupin chování (zdůrazněná mužnost, působení/podstoupení bolesti, fyzické omezení, ponižování). Následně byly provedeny čtyři analýzy POSAC. Podle profilů respondentů bylo hodnoceno, zda respondent provozoval určitou praktiku či nikoliv.

Analýza POSAC pro osm praktik spadajících do skupiny zdůrazněná mužnost ukázala narůstající míru, neboť respondenti, kteří provozovali praktiky s močí, rovněž provozovali ano-orální kontakt. Ale podvazování penisu bylo v rámci zdůrazněné mužnosti kvalitativně zcela odlišnou praktikou. Dále účastníci, kteří praktikovali vkládání ruky do konečníku nebo vaginy, téměř jistě provozovali praktiky s použitím výkalů a lidé provozující SM, kteří měli zkušenost s praktikami s výkaly, vyzkoušeli také užívání klystýru. Tyto typy chování kombinované se zkušeností s praktikami s močí/ano-orálním kontaktem nebo s podvazováním penisu, ukázaly, že člověk, který je provozoval, patřil v oblasti sadomasochistických praktik k lidem s nejrozsáhlejšími zkušenostmi. Užití vibrátoru spolu s cévkováním nemělo žádný vztah k ostatním praktikám. Může tomu tak být například proto, že je k těmto praktikám potřeba určité technické vybavení. Analýza POSAC dále prokázala, že respondenti, kteří praktikují naplácání, také provozují výprasky rákoskou. Obě tyto praktiky spadají do oblasti klasického sadomasochistického chování, a s přihlédnutím k jejich psychologickému významu a vyvolanému fyzickému vjemu se zdají být velmi obdobné. Nicméně jejich pořadí (výprask rákoskou podstupovali respondenti dříve než naplácání bez jakýchkoliv pomůcek) může být dáno psychologickým a fyzickým odstupem mezi sadistou a masochistou, neboť když praktikují naplácání, oba jsou si navzájem psychologicky i fyzicky blíže. Užití elektrického proudu, zavěšování závaží a užití prádelních kolíčků vytváří rovněž sdružené struktury v této sféře. Užití kolíčků patří přitom k nejvíce rozšířeným praktikám, užití elektrického proudu k praktikám rozšířeným nejméně. Můžeme předpokládat, že tyto dvě stupňované fáze odrážejí možné rozdíly v intensitě bolesti*, která je tímto chováním vyvolána, stejně dobře jako její koncentrované působení na erotogenní zóny, zatímco naplácání a výprask rákoskou jsou méně intenzivní a méně zaměřené na erotogenní zóny než užití elektrického proudu, zavěšování závaží a užívání prádelních kolíčků. Obdobně teoreticky vysvětlitelné struktury byly nalezeny mezi prvky chování spadající do kategorií ponižování a fyzického omezování.

*Bolestivost řady praktik je dána tím, jakým způsobem se provozují.. Například "výprask" může kolísat od velmi jemného hravého škádlení symbolického charakteru po skutečné masivní poškození tkáně s přetrvávající bolestivostí. Obdobně tak "kolíčky" nebo "svorky", kdy je bolestivost ovlivněna silou stisku mechanismu a hmotností pomůcky. V malých komunitách je navíc způsob provozování a tedy i obecně vnímaná míra bolestivosti určité praktiky dána také tím, jak tuto praktiku presentují jednotliví členové komunity, kteří ji provozují. Můžeme zaznamenat efekt, kdy je praktika v jiné zahraniční komunitě považovaná za spíše jemnější, řazena u nás k bolestivějším, neboť je některým členem komunity jako "jediný správný" způsob provozování této praktiky tradován méně šetrný a méně ohleduplný způsob užití určitých pomůcek. Zdůrazňování bolestivosti určité praktiky pak může k zájmu o tento konkrétní prvek chování přivést další jedince, kteří upřednostňují bolestivější praktiky a dále se tak vnímání této konkrétní praktiky v rámci komunity posouvá. Je tedy třeba mít na paměti, že při posuzování jednotlivých praktik v malých subkomunitách může snadno dojít k posunu vnímání jednotlivých praktik.

Rodinné zázemí

Santilla et. al. (2000) hledali ve své práci odpověď na otázku, jaký vliv měly rozdílné rodinné vztahy na typ chování ve skupině sadomasochisticky zaměřených mužů a jak ovlivnily spokojenost respondenta s jeho sexuálním chováním a sadomasochistickým zaměřením.

Rozdělení odlišných typů vztahů mezi muži, kteří se účastnili výzkumu, bylo téměř totožné s rozdělením souboru jedinců běžné dospělé populace získaným v předchozích studiích pomocí stejných metod měření (Shaver et al. 1988). To ukazuje na srovnatelnost sledovaného souboru sadomasochisticky orientovaných mužů s běžnou populací. Podle vztahu k otci bylo zjištěno následující rozdělení sadomasochisticky orientovaných mužů: 47 % pociťovalo bezpečí; 28 % se otce obávalo; 9,8 % nemělo v tomto směru jasný názor. Zbytek respondentů (15,2 %) nebylo možné klasifikovat nebo na otázku neodpověděli. Obdobné výsledky byly získány při definování vztahu k matce: 53,7 % respondentů pociťovalo bezpečí; 12,8 % se matky obávalo; 18,9 % nemělo v tomto směru jasný názor. Zbytek respondentů (14,6 %) nebylo možné klasifikovat nebo na otázku neodpověděli.Neklasifikovatelné nebo nezodpovězené otázky ohledně vztahu k otci a vztahu k matce se z 77,4 % překrývaly.

Vztah mužů k otci závisel na tom, jak otec užíval fyzické tresty, na jeho spotřebě alkoholu a na citové blízkosti, nesouvisel však s popisy týkajícími se matky. Vztah respondentů k matce závisel na tom, jak matka užívala fyzické tresty a na citové blízkosti, avšak nesouvisel s její spotřebou alkoholu a také nesouvisel s charakteristikami otce. Byla nalezena souvislost mezi typem vztahu k matce a posunem v sexuálním chování sadomasochisticky zaměřených mužů. Respondenti, kteří se obávali matky, uváděli vyšší stupeň sexuálních neuróz a nižší stupeň sexuálního uspokojení než respondenti, kteří pociťovali bezpečí nebo vztah s matkou vnímali ambivalentně. Respondenti s ambivalentním vztahem k matce a respondenti pociťující bezpečí byli sexuálně více přizpůsobení než respondenti, kteří se matky obávali. Ve vztahu k otci nebyly obdobné tendence zaznamenány, což je v souladu s předchozími studiemi, neboť bylo prokázáno, že chování matky má významnější vliv na vztahy dítěte než chování otce (Crowell & Feldman, 1988°; Lamb et al., 1985; Main et al., 1985). Nedávné výzkumy doložily, že když si jedinec vzpomíná na mateřskou péči, které se mu dostalo, je tím pozitivně ovlivněna kvalita manželského soužití (Ahlberg & Sandnabba, 1998). Sadisticky orientovaní muži se pravděpodobněji matky obávali a méně pravděpodobně se cítili bezpečně. Naopak masochisticky zaměření jedinci se s menší pravděpodobností matky obávali a s větší pravděpodobností se cítili bezpečně. Do této analýzy byli zahrnuti jen výlučně sadisticky a výlučně masochisticky zaměření muži.

Naprostá většina respondentů vyrostla v tradiční rodině, v níž nechyběl žádný z rodičů, což je bezesporu zajímavým faktem. Jak jsme očekávali na základě předchozích výzkumů, struktura původní rodiny neovlivňovala pozdější sadomasochistické preference. Výše uvedené závěry osvětlují původní rodinné vztahy a dětství vzorku sadomasochisticky orientovaných mužů, kteří neměli klinické obtíže.

Prožitek sexuálního zneužívání v dětství

Sexuálně zneužívané dívky se snadněji stávají v dospělosti oběťmi násilí (Messman & Hisrchman, 1981). Podle Messmana a Longa (1996) ukazuje několik studií na toto téma, že takové dívky jsou na rozdíl od nezneužívaných dětí vystaveny zvýšenému riziku dalšího sexuálního zneužívání v dospělosti. Jeden z možných mechanismů toho jevu by mohl být takový, že zneužité ženy možná vnímají násilí a nadvládu partnera jako část sexuálního chování a to je může vést k vyhledávání vztahů, kde jsou trestány. Avšak na druhé straně se zdá, že sexuální zneužívání u chlapců je spojeno s následnou agresivitou v sexuálním chování. (Ferrenbach et al., 1986; Friedrich & Luecke, 1988). Napodobovací mechanismus dívek a chlapců se tedy jeví jako odlišný. V této souvislosti lze předpokládat, že část sexuálně zneužívaných osob může být zatažena do sadomasochistických sexuálních vztahů tak, že zneužívané ženy budou pravděpodobně v pozici masochisty a zneužívaní muži v pozici sadisty. V tomto vzorku bylo sexuální zneužívání zaznamenáno u 7,9 % mužů a u 22,7 % žen. (Nordling et al, 2000). Sexuální zneužívání se objevilo u žen v signifikantně větším počtu případů než u mužů. Zneužití se vyskytlo jednou u 2 respondentů, dva- až desetkrát se opakovalo u 10 respondentů, více než desetkrát jej podstoupilo 5 respondentů. Četnost opakování se u zneužitých mužů a žen nelišila. V 61,1 % případů byl původcem činu člen rodiny.

Sexuálně zneužívaní respondenti se v 38,9 % případů pokusili o sebevraždu. Pro srovnání - o sebevraždu se pokoušelo jen 3,6 % respondentů, kteří nebyli sexuálně zneužíváni. Obdobně 33,3 % zneužitých respondentů bylo hospitalizováno na psychiatrickém oddělení. Z nezneužívaných jedinců bylo hospitalizováno jen 5,4 %. Kvůli poranění, ke kterému došlo při sadomasochistických sexuálních praktikách, navštěvovali lékaře signifikantně častěji sexuálně zneužívaní respondenti (11,1 %) na rozdíl od nezneužívaných respondentů (jen 1,8 %) Je třeba vyzdvihnout, že sexuálně zneužívaní respondenti navštívili lékaře častěji proto, že byli při provozování sadomasochistických praktik častěji poraněni. To lze interpretovat tak, že mají potíže nastavit přijatelné meze jen na sadomasochistické praktiky. U sexuálně zneužívaných respondentů byl také zjištěn vyšší stupeň sexuálních neuróz ve srovnání s nezneužívanými jedinci.

Jak jsme očekávali, sexuálně zneužívané ženy signifikantně častěji vykazovaly masochistické sexuální chování než nezneužívané ženy. Nicméně zneužívaní muži nevykazovali častěji sadistické sexuální chování než muži nezneužívaní. Toto zjištění podporuje teorii, že zneužívané ženy hledají vztahy, v nichž jsou trestány a které zahrnují nadvládu a násilí (Messman & Long, 1996). Zároveň toto zjištění naznačuje, že sexuální zneužívání nehraje hlavní roli v určení, zda muži budou v sexuálním chování volit sadistickou nebo masochistickou roli.

Na závěr je třeba znovu zdůraznit, že sexuální zneužívání v dětství mělo pro respondenty zřetelně nepříznivé následky. Tudíž by si měl být každý vědom toho, že existuje malá podskupina lidí praktikujících SM, kteří se zdají být psychicky i společensky nepřizpůsobení, neboť nesou po psychické a společenské stránce následky tohoto zneužívání.

Shrnutí

Podle výsledků prezentovaných v tomto článku nebyla oslabena společenská úloha sledovaných sadomasochisticky zaměřených mužů ve srovnání s populací obecně, co se týče takových znaků, jako je úroveň vzdělání nebo výše platu. Naopak, měli vyšší příjmy a vyšší stupeň vzdělání. Ke stejnému zjištění došli autoři předchozích studií (Moser & Levitt, 1987; Splengler, 1977;Weinberg, 1987). Zároveň se ukázalo, že pro respondenty bylo problematické najít partnera. Jak již bylo zjištěno při předchozích výzkumech v této oblasti (například Moser & Levitt, 1987, Poachlar 1993) a jak se znovu potvrzuje v této práci, existuje velký počet masochisticky zaměřených heterosexuálně orientovaných mužů a relativní nedostatek žen, což má pravděpodobně za následek tyto problémy. Masochističtí muži tak zakoušejí značné obtíže, které se odrážely v tom, že tito muži vyjadřovali touhu po dlouhodobém partnerském vztahu. Avšak navzdory tomu ze zdá, že respondenti mají naprosto pozitivní náhled na své sexuální chování a jsou se svým zaměřením spokojeni.

Jak ukázaly výsledky této studie, rozvoj sadomasochistického chování začíná po zkušenosti s běžnějším sexuálním chováním a po ustavení sexuální orientace. Konkrétně, výlučně homosexuálně orientovaní muži si začínali být vědomi svého SM zaměření později a později také začínali praktikovat sadomasochistický sex. Tento poznatek se shoduje se zjištěním, že homosexuální muži si uvědomují svoji sexuální orientaci později než heterosexuální jedinci (Coleman, 1982; Kontula & Haavio-Mannila, 1993). Jen jednu třetinu respondentů může podle jejich výpovědi uspokojit výlučně sadomasochistické sexuální chování, což nebývá často zmiňováno. To může být u těchto respondentů interpretováno jako sex s prvky sadomasochistického chování zahrnujícími parafilní podněty (Suppe, 1985). Mnoho masochistů (s větší pravděpodobností heterosexuálů než homosexuálů) se nezapojilo do běžné formy sexu dříve, než začali praktikovat sadomasochismus. Běžnou formou sexu se zde rozumí sexuální aktivita heterosexuálních nebo homosexuálních mužů bez sadomasochistických prvků, která se odehrává se souhlasem všech zúčastněných. Současně se však zdá, že většina účastníků vykazovala určitou pružnost, co se týče sadomasochistické preference. Osoby, které se označily za výlučně sadisticky nebo výlučně masochisticky orientované, uvedly, že mohou příležitostně přijmout opačnou pozici. Tento fakt ukazuje, že sadomasochistické chování u větší části respondentů představovalo nikoliv podněty nezbytné, tedy parafilní, ale podněty usnadňující (Suppe, 1985).

Výsledky analýz týkající se sadomasochismu jako komplexního fenoménu jasně ukazují, že sadomasochistické aktivity, kterých se respondenti účastnili, nejsou nahodile kombinovány. Byl nalezen důkaz o existenci uspořádaných vzorců chování a společném výskytu některých prvků. Kombinace prvků chování dávala smysl i po teoretické stránce. Tudíž lze předpokládat, že částečně se stupňující struktury, které mohou být chápány jako určité scénáře běžného heterosexuálního chování (Gagnon, 1990; Gagnon & Simon, 1987), existují obdobně ve formě scénářů sadomasochistického sexuálního chování. Existence takových scénářů sadomasochistického sexuálního chování nasvědčuje tomu, že životní dráha jedinců v prostředí sadomasochistické kultury je ovlivněna 1) historií vývoje jedince 2) psychickými znaky jedince (viz. Santila et al., 2000) 3) subkulturou, v jejímž kontextu se jedinec střetává s informacemi týkajícími se možných cest vyjádření 4) procesem, kdy skupina osob formuje a přizpůsobuje navzájem své názory, což umožňuje rozvoj určitých scénářů pravděpodobněni nežli jiných (srovnej se sociálně konstrukcionistickými přístupy k sexualitě, například Hart, 1985). Tento proces se pravděpodobně sám o sobě týká mnoha projevů lidské sexuality, ale může být právě u sadomasochismu daleko zřetelnější, neboť postatou sadomasochismu je právě vysoce ritualizované chování.

Třebaže zde uváděné výsledky přinášejí důležité informace, mohou se vyskytnout pochybnosti o hodnověrnosti dat týkajících se minulosti respondentů. Je téměř nemožné zkoumat přímo vliv prožitků v dětství na sexuální chování celkově a na méně běžné sexuální chování konkrétně. Pro zajištění dostatečného počtu účastníků výzkumu a získání vzájemně nezávislých odpovědí je nezbytné zachovat anonymitu respondentů. Tím je dáno užití dotazníku jako metody studia sadomasochismu, jakkoliv by teoretický rámec byl přesněji testován pomocí longitudinálního desingu pokusu a metody přímého dotazování. Na druhé straně Brewin et al. (1993) přinesli důkazy nasvědčující tomu, že zpětné výpovědi respondenta o zážitcích v dětství nejsou tak nespolehlivé a neplatné, jak se dříve předpokládalo. Navíc podle Widoma a Sheparda (1996) mají jedinci při zpětném tázání na zážitky z dětství sklon spíše zmírňovat než zveličovat. Lze tedy předpokládat, že navzdory metodologickým problémům může užití zpětných výpovědí u lidí s méně běžnými sexuálními zájmy poskytnout důležité informace o jejich vývoji a rodinném prostředí. Jsme si vědomi určitých omezení a naši práci nepojímáme jako definitivní nebo určující studii. Měla by být správně brána jako průzkumná studie obohacená užitečnými hypotézami o rozmanitosti významů, kterých může sadomasochistické chování nabývat pro různé jedince.

* Autoři uvádějí, že se do běžné formy sexuálního chování nezapojilo "mnoho masochistů". Tato formulace může působit zavádějícím dojmem,neboť jak vyplývá z předchozích údajů, ve skutečnosti se jedná o malé procento respondentů. Proto třeba připomenout, že 88,4 respondentů praktikovalo běžnou formu sexuálního chování dříve, než začali se sadomasochistickými aktivitami. Ostatní respondenti, kteří nepraktikovali běžný sex před sadomasochistickými aktivitami, byli většinou masochisticky zaměření heterosexuálové, což měli autoři na mysli.

Poděkování

Tento výzkum byl finančně podpořen granty rektora Abo Akademi University a SETA Foundation.

Literatura

Ahlberg, C. and Sandnabba, N. K. 1998. Parental Nurturance and identification with own father and mother: The reproduction of nurturant parenting. Early development and Parenting, 7, 211-221.

Alison, L., Santtila, P., Sannabba, N. K., Nordling, N. 2001. Sadomasochistically-oriented behaviour:diversity in practice and meaning. Archieves of Sexual Behavior, 30, 1-12.

American Psychiatric Association 1994. Diagnostic and statistical manual of mental disorders. Washington, DC: American Psychiatric Association

Baumeister, R.F. 1988. Masochism as Escape From Self. Journal of Sex Research 25[1], 28-59.

Blos, P. 1991. Sadomasochism and the defense against recall of paintful affect. Journal of american psychoanalytical Association, 39, 417-430.

Blum, H.P. 1991. Sadomasochism in the Psychoanalytic Process, Within and Beyond the Pleasure Principle - Discussion. Journal of the American Psychoanalytic Association 39[2], 431-450.

Brevin, C.A., Andrews, B., Gottlib, I.H. 1993. Psychopathology and early experience: reappraisal of retrospective reports. Psychological Bulletin, 113, 82-98.

Coen,S.J. 1988. Sadomasochistic excitement:character disorder and perversion. In R.A. Glick and D.I. Meyers (Eds), Masochism: current psychoanalytic perspectives (pp. 43-59). London: The Analytic Press.

Coleman, E. 1982. Developmental stages of the coming out process. Journal of Homosexuality, 7, 31-43.

Crowell, J.A. and Feldman, S.S. 1988. Mothers´ internal models of relationships and children´s behavioral and developmental status: a study of mother-child interaction. Child Development, 59, 1273-1385.

Delamater, J.D. and MacCorquodale, P. 1979. Premarital sexuality: attitudes, relationships, behavior. Madison, WI: university of Wisconsin Press.

Elizur, D. and Sagie, A. 1999. Facets of personal values: a structural analysis of life and work walues. Applied Psychology: International Rewiew, 48, 73-87.

Falk, G. and Weinberg, T.S. 1983. Sadomasochism and popular western culture. In T.S. Weinberg and G.W. Kamel (Eds), S and M: Studies in Sadomasochism, pp. 137-146. New York: Prometheus Books.

Ferrenbach, P.A., Smith, W., Monastersky, C., Deisher, R.W. 1986. Adolescent sexual offenders: offender and offence characteristics. American Journal of Orthopsychiatry, 56, 225-233.

Friedrich, W.N. and Luecke, W.J. 1988. Young school-age sexually aggressive children. Professional Psychology and Practice, 19, 155-164.

Gagnon, J.H. 1990. The explicit and implicit use of the scripting perspective in sex research.Annual Review of Sex Research, 1, 1-43.

Gagnon, J.H. and Simon, W. 1987. The sexual scripting of oral genital contacts. Archives of Sexual Behaviour, 16, 1-25.

Glick, R.A. and Meyers, D.I. 1988. Masochism: currentř psychoanalytic perspectives. London: The Analytic Press.

Guttman, L. 1954. A new approach to factor analysis:the circle. In P.E. Lazarfeld (Ed.), Mathematical thinking in the social sciences. Glencoe, I.L.: Free Press.

Guttman, L.1968. A general nonmetric technique for finding the smallest co-ordinate space for a configuration of points. Psychometrika, 33, 469-509.

Haeberle, E. 1978. The sex atlas. New York: Seabury Press.

Hart, J. 1985. Therapeutic implications of viewing sexual identity in terms of essentialist and constructionist theories. In J.P. De Cecco (Ed.), Gay personality and sexual labeling (pp.39-51). New York: Harrington Park Press.

Kamel, G.W. 1983. Leathersex: meaningful aspects of gay sadomasochism. In T. Weinberg and G.W. Kamel (Eds.), S and M: Studies in Sadomasochism (pp. 162-174). New York: Prometheus Books.

Katchadourian, H. and Lunde, D. 1975. Fundamentals of human sexuality. New York: Holt, Rinehart & Winston.

Kontula, O. and Haavio-Mannila, E. 1993. Suomalainen Seksi. Juva: WSOY.

Lamb, M.E., Pleck, J.H., Charnov, E. Levine, J.A. 1985. Paternal behavior in humans. American Psychologist, 25, 883-894.

Laumann, E.O., Gagnon, J.H., Michael, R.T. and Michaels, S. 1994. The social organization of sexuality: sexual practices in the United States. Chicago: Chicago University Press.

Lee, J.A. 1970. The social organization of sexual risk. Alternative Lifestyles, 2, 69-100.

Main, M., Kaplan, N., Cassidy, J. 1985. Security in infancy, childhood and adulthood: a move to the level of representation. In In I. Bretherton and E. Waters (Eds), Growing points in attachment theory and research, pp 66-104. Monographs of the Society for Research in Child Development, 50, 1-2, Seriál No. 209.

Messman, T.L. and Hirschman, L. 1981. Tamilies at risk for father-daughter incest. American Journal of Psychiatry, 138, 967-970.

Messman, T.L. and Long, P.S. 1996. Child sexual abuse and its relationship to revictimization in adult women: a rewiew. Clinical Psychology Rewiew, 16, 397-420.

Moser, C. 1988. Sadomasochism. In D.M. Dailey (Ed.), The sexually unusual, pp. 43-56. New York, Harrington Park Press.

Moser, C. and E. E. Levit. 1987. An explanatory-descriptive study of sadomasochistically oriented sample. The Journal of Sex Research322-337.

Nordling, N., N. K. Sandnabba, and V. Santilla P. 2000. The Prevalence and Effects on Self-Reported Childhood Sexula Abuse Among Sadomasochistically Oriented Males and Females. Journal of Child Sexual Abuse 9.

Reik, T. (1949). Masochism in modern man. New York: Farrar, Strauss.

Rothstein, A. 1991. Sadomasochism in the neurosis conceived as a pathological compromise formation. Yournal of American Psychoanalytical Association, 39, 363-375.

Santtila, P., N. K. Sandnabba, and N. Nordling. 2000. Retropective Perceptions of Family Interaction in Childhood as Correlates of Current Sexual Adaptation Among Sadomasochistic Males. Journal of Psychology & Human Sexuality 12:69-87.

Santtila, P., N. K. Sandnabba, and L. Alison. 2002. Investigation tne Underlying Structure in Sadomasochistically Oriented Behavior . Archieves of Sexual Behavior 31:185-196.

Shaver, P., Hazan, C., Bradshaw, D. 1988 Love as attachment: the integration ot three behavioral systems. In R.J. Steinberg and M.L. Barnes (Eds), The psychology of love, pp. 68-99. New York: Vail-Ballou Press.

Shye, S., Elizur,D., Hoffman, M. 1994. Introduction to facet theory: Content design and intrincis data analysis in behavioural research. London: Sage Publications.

Splengler, A. 1977. Manifest sadomasochism of males: result of an empirical study. Archieves of Sexual behaviour, 6, 441-456.

Statiatical Yearbook of Finland 1993. Statitics Fnland. Helsinki: Painatuskeskus.

Suppe, F. Classifyng sexual disorders: 1985. The diagnostic and statistical manual of the American Psychiatric Association. In J.P. De Cecco (Ed.), Gay personality and sexual labeling, pp. 9-28. New York: Harrington Press.

Townsend, L. 1983. The leatherman`s handbook. New York: Modernismo Publications.

Weinberg, M. S., C. J. Wiliams, and Ch. Moser. 1984. The Social Constituents of Sadomasochism. Social problems, 31, 379-389.

Weinberg, T.S. 1987. Sadomasochism in the United States: a rewiew of recent sociological literature. Journal of Sex Research, 23, 50-69.

Widom, C.S. and Shepard, R.L. 1966. Accuracy of adult recollections of childhood victimization. Part I: Childhood psychical abuse. Psychological Assessment, 8, 412-421.