Otázky a odpovědi: Dominance I. - Jak být "dominantní" a nepoškodit psychiku partnera?
Neublížit někomu po psychické stránce znamená nejen ukončit praktiku, když přestane být partnerovi příjemná. Znamená to také vystříhat se při dominantním chování příkazů „nemysli“ a „nepociťuj“ a všech příkazů, které by omezovaly schopnost partnera myslet a pociťovat. Jde zejména o příkazy typu „musíš si myslet to a to“, „musíš cítit to a to“ nebo „jako můj otrok si myslíš si to a to“, „jako moje otrokyně cítíš to a to“. Další způsob je užívání formulací „přece si memyslíš to a to“, přece nemůžeš cítít/necítíš to a to“. Například časté jsou podvědomé manipulativní příkazy typu „o této skutečné události si myslíš to, co jsem ti řekl, že si o ní máš myslet“, „po tom, co se ve skutečnosti stalo, cítíš to, co si přeji, abys cítil“. Obdobně působí manipulativní chování typu „měl by sis myslet to a to“, „měl bys pociťovat to a to“, „je správné, abys myslel a cítil tak a tak“, „budu tě mít rád, když budeš myslet tak a tak a cítit tak a tak“.
Příkazy typu „nemysli“ a „nepociťuj“může nadřízený jedinec po jedinci podřízeném vyžadovat vědomě nebo podvědomě. Je třeba vyhnout se takovému chování k partnerovi a také všem sexuálním praktikám, které tyto příkazy nějakou formou obsahují.
Partnerovi lze sdělit, co má a co nemá dělat, ale nikdy mu nelze říkat, co má a co nemá myslet nebo pociťovat. Jedinec, který vnímá, že je žádoucí, aby si nevytvářel vlastní názor, postupně ztrácí schopnost pohybovat se v reálném světe. Vnucování pocitů, které jedinec nemá a popírání toho, co cítí, vede k poškození.
U dětí vznikají následkem takových postupů závažná poškození psychiky (Rohr 2001). I dospělé osoby, vystavené takovému chování, mohou trpět značnými problémy. Organismus je vystaven rozporu mezi tím, co se skutečně děje a mezi tím, co si smí/má jedinec uvědomovat. V rámci praktik tak může vzniknout psychické poškození, které se promítne do běžného života jedince.
Tlak na to, aby člověk samostatně nemyslel, nebo aby se nezabýval tím, co cítí, vede mimo jiné k tomu, že takový člověk ztrácí schopnost se samostatně rozhodovat. Pro každého jedince přitom může nastat moment, kdy pociťuje určité jednání dominantního partnera jako tlak v tomto směru, při odlišném stupni dominantního chování partnera. Například „scénkující“ partneři, kteří „switchují“, po ukončení scénky nemusí brát vážně nic z toho, co se událo, pouze pocítili sexuální vzrušení. Na druhou stranu člověk submisivní i v běžném životě pocítí určitý tlak i při pouhém vyslovení přání dominantního partnera během hovoru a vnímá vše tím citlivěji, čím je vyšší hierarchický rozdíl mezi partnery.
Oblast za hranicí příkazů „nemysli“ a „nepociťuj“ (Rohr 2001) je doménou lidí, kteří za ni byli zatlačeni jako zmrzačení tvorové bez možnosti volby zřejmě především proto, že byli psychicky poraněni. Není tedy oblastí „úplných a dokonalých“ submisivů nebo otroků, jak mohou tvrdit ti, kdo takové poranění rádi jiným způsobují. Už vůbec nemá nic společného s dobrovolností, či konsenzualitou, či vědomým respektováním partnera
Uvědomit si, kde leží tato hranice právě pro nás, není snadné, protože se někdy jedná o podvědomé signály, které dostáváme ze strany partnera dominantního v sexu. Tuto hranici však poznáme podle toho, že pocítíme strach a vinu. Tyto pocity se objevují ve spojení s obavami o další vývoj vztahu a vedou k přesvědčení, že se musíme chovat určitým způsobem, abychom partnerovi vyhovovali a aby nás měl rád. Signály typu „budu tě milovat, když se budeš chovat takto“ nebo „za tohle tě budu milovat“ mohou být částečně nátlakem a částečně snahou o výměnný obchod, nebývají však úvodem k hlubokému citu ze strany partnera.
Pokud si někdo přeje být při sexuální praktice usmrcen nebo při této praktice někoho usmrtit, není to věc, která by patřila k sadomasochismu tak, jak jej provozuje většina lidí sadomasochisticky zaměřených. Pokud si někdo přeje být zbaven schopnosti myslet a pociťovat nebo někoho jiného těchto schopností zbavit, jedná se o obdobný extrém. Nikoliv tedy o zákonitost ve vztahu sadomasochisticky orientovaných jedinců, jak někteří lidé mylně tvrdí. Fakt, že nevidíme krev, nebo že takové případy nebývají ve zprávách na Nově, na celé věci nic nemění. Patrně není tak docela rozumné provozovat „scénku“ s někým, koho vzrušuje usmrcovat lidi. Obdobně není rozumné navazovat vztah s někým, koho vzrušuje zbavovat partnera schopnosti myslet a cítit. Snad lze za takových okolností prožít lásku k tomuto partnerovi, bude však pravděpodobně zaplacena velikou bolestí. Při tak vysokém stupni psychické bolesti nemusí již být osoba schopna vnímat své pocity a může ztratit možnost po určitou dobu cítit cokoliv, tedy i lásku k druhému člověku.
V této souvislosit je třeba zmínit poměrně častý jev, kdy dominant /domina vyvolá u partnera pomocí zmiňovaných příkazů určité poškození a v momentě, kdy je na ní/na něm díky poškození partner určitým způsobem závislý, dojde k názoru, že je „závislý nějak moc“, vztah ukončí a naváže další vztah, který končí obdobně.