Po určité době trvání vztahu dominantní a submisivní osoby se může submisivní partner hůře prosazovat v běžném životě. Mohlo by tomu tak být proto, že submisivní jedinec začne vnímat lidi ve svém okolí jako jemu nadřazené jedince. Tento efekt může hrát značnou roli u osob týraných partnerem v případech domácího násilí a u některých osob, které provozovaly sadomasochistický sex a žily tzv. 24/7. Submisivní osoby pociťovaly vinu a trpěly ztrátou sebevědomí. Je tedy otázkou, zda snížení schopnosti submisivního jedince prosazovat se vůči okolí nesignalizuje posun ve vztahu směrem k týrání.
Změny v chování submisivních jedinců pravděpodobně způsobují ještě další dva mechanismy. Pokud je submisivní osoba během soužití ve společné domácnosti „učena“, že veškerá rozhodnutí činí dominantní jedinec a submisivní osoba musí počkat na projev jeho vůle, je pravděpodobné, že se například při zkoušce neodváží promluvit bez důrazného vyzvání zkoušejícího. Ve zkoušejícím tím snadno vyvolá dojem, že váhá, protože nemá dostatečné znalosti. Submisivní osobu je snadné předběhnout ve frontě, odbýt na úřadě státní správy nebo jí odmítnout reklamovat vadného zboží.
Submisivní jedinec „naučený“, že problémy může řešit jen jeho dominantní partner, může podvědomě hledat bezpečí a ochranu u jedince dominantního i v případech, kdy není v silách dominantního jedince danou situaci nějak ovlivnit. Submisivní jedinec tak může ztratit určitý čas, když situaci řeší nejprve přimknutím se k partnerovi a teprve poté hledá východisko sám.
Pokud je hlavním prvkem v komunikaci s partnerem vyjadřování submisivity, osoby žijící částečně v izolaci od okolí mohou obdobný způsob jednání užít i při komunikaci s ostatními jedinci. Takové chování ztěžuje řešení řady situací v běžném životě, například hledání zaměstnání.
Není vyloučeno, že někteří submisivní jedinci mohou vyhledávat jako partnera extrémně dominantně či sadisticky orientovaného člověka, protože hledají pocit bezpečí u „mocné“ osoby. Hledají bezpečí u osoby, která je v konečném důsledku psychicky i fyzicky poškodí. Pokud submisivní jedinci pociťují nejistotu či ohrožení, mohou setrvávat ve vztahu s takovým člověkem, i když jim tento vztah přináší utrpení.
Lze zjednodušeně říci, že submisivní jedinec je vystaven několika silným vlivům. Čelí své podvědomé tendenci řešit situaci přimknutím k dominantnímu člověku. Má pocit, že není v jeho silách něco řešit bez dominantního jedince a neodvažuje se hledat řešení. Má návyk jednat tak, jak to považuje jeho partner za správné a je vystaven obavám, zda jeho způsob řešení je v souladu s přáním a záměry dominantního jedince. Působením dominantního jedince může být sníženo jeho vlastní hierarchické postavení natolik, že si netroufá žádat pomoc u ostatních osob.
Je tedy dobré včas před událostmi, jako jsou zkoušky a další obtížná období v životě zmírnit jak aktivity v sadomasochistickém sexu, tak případnou polarizaci vztahu a tuto polarizaci neprohlubovat. Pro znovunabytí asertivity submisivního jedince jsou přitom třeba spíše dva měsíce nežli dva týdny. Lze říci, že doba tohoto vyrovnávání závisí i na zkušenosti submisivního člověka a zkracuje se s tím, kolikrát podobné období zažil. Je také třeba jasně a opakovaně vyslovit submisivnímu partnerovi podporu a dát najevo, že je vítán způsob, jakým se rozhodne situaci řešit, a že není vázán představami dominantního partnera o ideálním řešení.
Během doby, kdy dochází k zmírnění polarizace vztahu, ať již cíleně (partneři omezují některé projevy a aktivity, neboť jeden z nich potřebuje řešit nějaký problém) nebo přirozeně (například změnou vnějších okolností - partneři mobilizují své síly k řešení problému), může submisivní partner vyvolat v dominantním jedinci dojem, že už není submisivní, či že neuznává jeho autoritu. Sami dominantní jedinci tento jev někdy vnímají tak, že jejich partner je drzý, málo uctivý apod. Submisivní člověk se tak však může vyrovnávat s posunem svého hierarchického postavení a začíná na okolnosti reagovat, tj. přestává je jen pasívně snášet. To později zúročí při řešení problému. Pokud je v této fázi vystaven zesílenému nátlaku partnera, aby se vrátil ke svému původnímu chování, pravděpodobně se mu problém nepodaří úspěšně vyřešit a důsledky z toho vyplývající poškodí zájmy obou partnerů. Obdobně pokud řeší obtížný problém dominantní partner nebo pokud je velmi vyčerpán, je pravděpodobné, že se nebude projevovat tak „dominantně“ vzhledem k submisivnímu partnerovi, jako tomu obvykle bývalo. To je zcela přirozený prvek chování a neznamená to, že by „přestal“ být dominantní. Submisivní lidé tento jev někdy vnímají tak, že se cítí sami, cítí se ohrožení, nebo mají pocit, že o ně partner nemá zájem. Celkově mohou partneři pocítit obavy z rozpadu vztahu a mít dojem, že tento vztah končí. Pokud byl vztah založen především na hierarchickém rozdílu mezi dominantem a submisivem, a z toho plynoucí sexuální přitažlivosti, je jeho přetrvání takového období otázkou. Vztahy na hlubších základech se podle jednotlivých pozorování po vyřešení problému zřejmě zcela přirozeně vrací k původnímu rozdělení hladin dominance a submisivity.
Partneři v určité fázi vztahu někdy nepociťují silný cit vůči svému protějšku, ale spíše potřebu setrvat s vhodně orientovaným partnerem a obavu z toho, že se jim nepodaří dalšího obdobně orientovaného partnera nalézt.
Submisivní jedinec se může projevovat méně submisivně vůči svému partnerovi i v době, kdy se rozhoduje, zda ve vztahu setrvá či nikoliv. Pokud na něj v této době vykoná dominantní partner psychický nebo fyzický nátlak s cílem, přimět jej k více sumbisivnímu chování, může prodloužit dobu trvání nefunkčního vztahu za cenu psychického a/nebo fyzického poškození submisivního jedince. Toto je typická fáze vztahu, kdy partnerský sadomasochismus může přejít do domácího násilí. Pravděpodobně lze prodloužit dobu trvání vztahu tím, že jeden partner druhému v daný okamžik imponuje nebo ukáže svoji jasnou převahu, nicméně nelze na takovém základu postavit fungující vztah.